Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
OCEANO opět změnili sestavu a vydali album. Z té původní bandy nezbyl nikdo, i nejdéle působící člen Adam Warren vlastně není zakladatelem. Se změnou sestavy se vždy trochu mění i styl této bandy řezníku z Chicaga, který sice žánrově drží vždy pevně ukuté řetězy u toho nejbrutálnějšího deathcoreu, ale jednotlivé úhyby v rámci těchto mantinelů jsou za tu desetiletou historii kapely více než patrné.
Kvalitativně nejdál byl rozhodně debut „Depths“, kde Warrenova banda dokázala nejen vytvořit skladby, které v rámci stylu působily jako buldozer, ale například i velmi příjemné instrumentální plochy s nezanedbatelnou dávkou atmosféry. V pořadí čtvrtá řadovka „Ascendants“ se omezuje už jen na to válcování. Debut zůstal i tentokráte nepřekonán. Ba co více, mám silný pocit, že OCEANO se ve svém tvůrčím procesu zacyklili. Album splývá. Nedokážu z něho vytáhnout silné části. Vše je šedé a ploché. Jediné, co zůstává, je nelidský vokál, který mě stále baví. Pod ním je ale zoufale nezajímavá spleť riffů, sekanic a breakdownů, nad kterými se sem tam brnká ve výškách, což má zřejmě pokradmu dotvářet mlhavou atmosféru nad hranatými riffy. Bohužel se tak ale neděje.
Pro mě je aktuální deska zklamáním. Od velmi slibného začátku OCEANO neustále klesají. Pevně držím této kdysi nadějné bandě palce, aby se k nim přidal kytarista, který dokáže skládat extrémní hudbu jinak, než jako sterilní a průměrnou změť nápadů, která by u dřívějších alb byla zařazena do škatule „nehodí se do krámu“ nebo „příliš slabé“.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.